Pravdy a lži českých dějin III

^{Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.}

Když před dvaceti lety vyšel Podivenův manuál „demýtizace“, většina recenzentů reagovala na knihu silně kriticky. Ale oficiální mínění to přičetlo na vrub tradičnímu chápání českých dějin, jiným vztahem k rozpadu Československa a odsunu Němců po druhé světové válce. Roku 2003 se dostalo knize i reprezentačního vydání v nakladatelství Academia, garantovaném Akademií věd ČR. Milan Kundera kdysi napsal, že národy se likvidují tak, že se jim nejdříve vezme paměť. Zničí se jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historie. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdělanost, vymyslí jinou historii…Bez odkazu předků a bez vlastní sebeúcty přestaneme být národ. Proměníme se v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav. Dopustíme to?

Nedávno se v „Parlamentních listech“ již zmíněný „historik“ T. Krystlík prezentoval šokujícím tvrzením, že „Češi si svůj stát rozbili sami, tím, jak utlačovali své menšiny. A tak prý i kdyby nebylo Hitlera, stát by se jim tehdy, koncem 30. let, rozpadl. V této falzifikaci nejen našich, ale celoevropských dějin, není pan Krystlík sám, a ani není první, jak se před lety vychloubal. Předešel ho „Podiven“ a s ním i jiní zastánci protičeských názorů na ČSR, kteří kopírují nepřátelské hodnotící soudy „prosudetských“ historiografů. Spisovatel Ota Pavel mě před časem informoval, že je i spousta německých demokratických historiků, kteří vystupují jinak. Tak kde je pravda? Ideu naší státnosti formuloval dlouholetý spolupracovník prezidenta T.G.Masaryka a náš dlouholetý ministr zahraničních věcí, dr. Edvard Beneš. Ještě před svým zvolením Masarykovým nástupcem v úřadě prezidenta r.1935, vyhlásil: „Proti hrůzám války stavíme lidství a respekt k lidské osobnosti. Proti politickým doktrínám připouštějícím válku jako přirozený fatální stav společenský – soustavnou výchovu, ukazující, že takové názory jsou přežitkem minulosti a barbarství století předcházejících. Proti autoritativním a diktátorským koncepcím státních režimů – jedině správnou koncepci vývojové demokracie. Proti šovinismu – rozumný vřelý patriotismus. Proti mezinárodní anarchii, výlučnosti a egoismu národů a států – světovou organizaci mírovou, „Společnost národů“ a zásadu solidarity a spolupráce všech národů a států. Proti vyřizování mezinárodních sporů železem – mezinárodní soudnictví. Proti svévolnému rušení smluv a vyvolávání válek – společné zakročení a potrestání viníka sankcemi a tudíž budování kolektivní bezpečnosti, jejímž nástrojem má být i naše dobře vybudovaná a vyspělá armáda i celý náš systém spojeneckých smluv a paktů s našimi přáteli.“

V následujících letech se dařilo držet jednotu státu a jeho demokratický řád. Na podzim 1937, kdy Německo zahájilo přímý nástup k zničení Československa a našlo podporu u anglické politiky „appeasementu“, dařilo se prezidentu Benešovi v čele obrany republiky odrážet úspěšně jednotlivé fáze tohoto útoku, včetně vzorných mobilizací. Zdálo se, že dík našemu spojenectví se zeměmi evropského západu i východu bude agrese nacistického Německa zadržena. Mnichovskou dohodou čtyř velmocí – Německa, Itálie, Anglie a Francie koncem září 1938 však všechny naděje na udržení demokratického míru padly. Zakrátko byl svět zaplaven hrůzami druhé světové války.

Tato historie vskutku nesvědčí o pravdivosti názoru pana Krystlíka o vnitřním rozpadu naší první republiky. Československo padlo jako oběť nacistické agrese a rozpínavosti, která záměrně provokovala separatismus německé menšiny v českém pohraničí. Menšina měla 3 ministry ve vládě, prvotřídní školství, kvalitní kulturu. Chybělo jí jen nadřazené postavení, privilegia z dob Rakousko – Uherska. A tak (kromě hrstky antifašistů) pomáhala Hitlerovi Československo rozbít. A za to, za „historické“ zásluhy při zničení Československa, dostalo přes milion jejích příslušníků Hitlerovu medaili jako významné ocenění činnosti v zájmu Říše.

„Československo padlo. Ale na rozdíl od většiny evropských zemí si uchovalo svůj politický štít čistý. Nikdy se nekompromitovalo politickou dohodou s hitlerovským režimem nacistického Německa.“(V. Olivová)

Novodobé české dějiny stojí přirozeně na tom, že vznik samostatného Československa v době ukončení konflagrace válečných sil r. 1918 byl vyvrcholením snah celé řady generací, které od dob národního obrození hledaly cestu k svobodnému národnímu vývoji a k obnovení jeho ztracené státnosti. Připomeňme aspoň úsilí Havlíčkovo, Palackého, Masarykovo. Ale vznik a existence Československé republiky jsou spojeny i s nejhlubšími historickými kořeny národa. Všechno pozitivní, co naši předkové vykonali, patří k našemu nezničitelnému národnímu dědictví. S úctou a láskou vzpomínáme na Velkou Moravu, na Mistra Jana Husa, Jiřího Poděbradského, Jana Amose Komenského a na celou plejádu literátů, vědců, umělců, myslitelů, kteří pracovali nezištně pro blaho národa a nečekali „Ni zisk, ni slávu“. Oni připravovali a pak udržovali stát pro emancipaci Čechů a Slováků, pro jejich společně vyznávané hodnoty, pro hodnoty humanity, demokracie a svobody, vzdělanosti a kultury. A protože „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily,“ houfují se dnes nepřátelé i proti osobnostem, myšlenkám a dílům našeho národního kulturního dědictví.

Ve veřejném prostoru jsme denně svědky tendenčního výkladu událostí. Společenské vrstvy, různé skupiny, strany i jednotlivci stylizují své zprávy o událostech tak, aby sloužily jejich potřebám a zájmům. Je to prastarý způsob, jak uplatnit svůj vliv a oslabit protivníka. Už sofisté ve starém Řecku uměli dělat z černého bíle a z většího menší a naopak. Učili tomu za peníze. Pro přítomnost ukázal nezapomenutelně G.Orwell ve své satirické vizi „1984“, jak se bez přestání přepisují dějiny podle toho, která z ustavičně se střídajících velmocí má právě hegemonii a světovládu. Humanistě jsou ovšem přesvědčeni, že nad všemi manipulacemi světa musí existovat historická pravda nepokřivená, nepřekroucená. Pravda českých dějin je základem naši identity. Lživé podání dějin v imperiálním zájmu mocnějších sousedů ohrožuje samu naši existenci.

Polistopadový převrat přinesl nejen pád despotického režimu, ale oživil i rozmanité rozkladné společenské sily. Ožili přátelé bývalého mocnářství i skrytí vyznavači nacismu. Využívají a zneužívají neomezené svobody projevu a tisku k šíření svých obskurních názorů a přepisují naše dějiny ze všech sil. Negují všechny historické tradice, kterých si vážíme a které milujeme. Zvláště si dávají záležet na zpochybnění vzniku ČSR, na znevážení její meziválečné existence, na dehonestaci nového osvobozeneckého boje a vítězství r.1945. Viní nás z bezdůvodné idealizace dějin a dospívají dokonce k závěrům, že naše národní vědomí je fikce, že národ je vlastně přežitek a vlastenectví je jen zdrojem nesnášenlivosti a xenofobního nepřátelství.

Vlastenectví. Láskyplný pocit domova, pocit silné sounáležitosti a odpovědnosti k vlastnímu národu, jeho zemi, jazyku a kultuře nabývá v procesech integrace v celoevropském a světovém měřítku nového významu. Má smysl bránit svůj národ a svou příslušnost k němu i v době postupující globalizace?

Odpověď je jasná. Bez pocitu národní příslušnosti chybí jedinci společenská a kulturní sebejistota, bez takového pocitu je vykořeněný a slabý, bez opory a záštity. Ani v globalizovaném světě nechceme ztratit svou národní identitu, věrnost tradicím a kulturnímu dědictví, které shromáždili naši předkové na své cestě dějinami. A protože musíme přemáhat mnoho sil opačného směru, je na čase oživit své branné síly. Prof. A. Pražák, čelný představitel Pražského povstání r.1945, vydal r.1946 nádhernou knihu „Národ se bránil“. Sleduje v ní naše sebezáchovné zápasy od dob Velké Moravy až po rok 1945. Mysleli jsme si, že tím rokem doba pro sestavování podobných „obran“ odešla. Že ve svobodném demokratickém světě se již nikomu a před nikým bránit nebudeme muset. Denně se však přesvědčujeme o opaku. Potřeba bránit se nejen že nevyhasla, ale výzva čelit znevažování našeho národa je stále naléhavější. Netrpme lži o českých dějinách a o české kultuře. Braňme se.

Použitá literatura:

PRAŽÁK, Albert. Národ se bránil, Praha 1945

PEŠEK, J. Matka vlast, Praha 1924

Kálal, K. Slovensko v české škole, Praha 1918

COUDENHOVE-KALERGI, Barbara von. Kein Stoff für das gemeinsame Schulbuch. Die Presse12 z r. 2002

HAHNOVÁ, Eva. Úskalí jedné demytologizace. In: Lidové noviny, 23. 1. 2010